Není nikdo jako jsem já

16. dubna 2009 v 18:50 | zapplig |  Citové výlevy
Možná proto si tolik s nikým nerozumím.

Mám stálý problém s někým vycházet. Mám kámošky, které mám ráda, jenže vždycky se stane něco, proč s nima najednou nevycházím jako dřív a tím je ztrácím. S Luckou jsme kamarádky už asi od 6.třídy. Tehdy jsme se poznaly nějak divně. Každá jsme úplně jiná a přecejen jsme spolu. Z mojí třídy (kam teda chodíme obě) znám asi všechny holky. S některýma jsem byla párkrát "nej" kámoška, ale teď už ne. Bývávalo.. A teď právě nějak nevim, jak se k nim všem mám chovat. Už jsme každá úplně jiná. Jenže i tak se i teď mění holky mě přímo před očima. Lucka hledá kamarádky jinde a já se na to musim jen koukat. A ničí mě to. Když vím, že už spolu nemáme (hlavně ve škole, kde nejsme samy) nic společnýho, nevim o čem se s ní bavit atpod. Ona chodí za ostatníma holkama (vlastně do jejich "party") a já tam chodím s ní a i když mám ty holky ráda, jsou fajn a je s nima bezva pokec, přesto mi přijde, že mezi ně nepatřim. Prostě jsou ve světě, který já neznám, neumím v něm žít a cítím se tam nepotřebná, zbytečná, vnucující se.. Že o mě nikdo nestojí. Ony jsou jiné než já. Mluví mezi sebou otevřeně a s vtipem. Každá hýří optimismem, nic je netrápí, nemají problémy a mají se prostě fajn. Jenže jakmile já zmíním třeba větu obsahující např. "Bolí mě hlava, nepujčila bys mi kšiltu?" - "Z toho sluníčka mě pálí oči, chtěla bych zajít do stínu." - "Ne, já tam nejdu, mě se prostě nechce..", tak už Lucka vyjede svoji známou odpověď: "JEŽÍÍÍŠ!!!" a prokulí panenky.
Já za to vážně nemůžu. Mám problémy už od narození. Lucka to začala chápat, ale teď jako by mi vůbec nerozumněla. Jako by jí to všechno začínalo být fuk. Sice se o moje problémy zajímá - když jsem byla u nějakýho doktora, ptá se mě, jak to tam dopadlo - ale i když ví, že jí sdělim, že mám zase nějaký problém, už to pro ni není zajímavý. Snad jako by čekala, že jí z ničehonic řeknu, že jsem úplně zdravá a nic mi není. Ale přece nikdo se ještě neuzdravil přes noc. Pomalu se stahuju do ústranní.
Já přece nechci, aby mě poslouchala, jak pořád fňukám. Já nikdy před ní nefňukám, nevylívám si srdce tak jako ona mě, když jí kdosi ublíží. Kdybych se jí měla se všema bolestma svěřovat, nikdy bych ji ke slovu vůbec nepustila. Já ji vlastně vůbec nic neříkám. Nevim, proč si myslí, že o tom melu furt. Ona mě teď kuli tomu pomalu zavrhává.
Ještě kuli těm práškům mám pořád hrozný změny nálad. Ty prášky jsou silný a já to asi nezvládám. Možná se nemění holky, ale já. Je to hrozný, když vidím, jak se měním a přesto s tím nemůžu nic udělat. Nemůžu - to je pravda. Při špatné náladě neumim skákat radostí, všechny štědře obdarovávat úsměvy a dělat, že mi vůbec nic není. Takhle jsem to dělala, ale tím jsem si připadala, že nelžu jenom lidem kolem sebe, ale vlastně i sama sobě. A to nemůžu.
Já se omlouvám, že si zase na něco stěžuju (jak mi všichni říkají: já nic jinýho ani neumim). Umím se radovat z maličkostí a chci se s nima podělit, ale víc se potřebuju vypsat z bolestí. Těch je u mě víc. Někdo píše u klucích, někdo o sportu, tanci, kamarádkách, knížkách či filmech a já prostě píšu o problémech.. Takže jestli vás todle čtení nebaví, tak sem jednoduše nechoďte..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama