Snažíš se na někoho zapomenout

7. června 2009 v 11:52 | zapplig |  Citové výlevy
Ale místo ztracení vzpomínek se ti okamžiky strávené spolu pořád připomínají..

Snažím se na něj zapomenout. Jenže copak to jde? Dostávám rady, že na něj mám prostě nemyslet. Najít si něco, čím bych se odreagovala a dala vzpomínkám volno. Jenže stejnak snům neporučím. Nechci na něj myslet, ale ve spánku na něj vždy nějakým způsobem narazím.. už dvě noci za sebou..

Z pátka na sobotu:
Stojím ve frontě nějakýho obchodu s jeho sestřenkou po boku. Čekám, až chlápek přede mnou zaplatí a odejde pryč, abych i já mohla odlehčit svou peněženku. Stojíme tam pěkně dlouho. V té době jsem s ní byla hodně zadobře a tak jsme si povídaly. Najednou se po našem levém boku, kde měly být původně dveře, odhrnul závěs. Stála tam osoba. Byla tam trochu tma, ale mě to nepřekáželo v tom, abych ho poznala.. Byl to on, v plné své kráse. Takový, jak jsem ho viděla naposledy.. Vůbec se nezměnil. Zírala jsem na něj a on mi své pohledy opětoval. Dobrých 5 minut jsme mlčky stáli bez pohnutí. Za tu dobu jsem si všimla, že mi po tvářích stékají teplé čůrky slz. To mě probralo a s brekem jsem začala utíkat. Hledala jsem východ, abych se na tu jeho andělskou tvář nemusela dívat. On se za mnou rozběhl a začal na mě volat mým jménem. Znělo to naléhavě, prosebně a zničeně. Já ho ale neposlouchala. Utekla jsem a z ničehonic jsem se objevila na nějakým ostrově.. Ale to už by byl další příběh.

Ze soboty na neděli (dnešek):
Byla jsem s Luckou venku. Jen tak jsme pobíhaly po lese, loukách a statcích, až jsem nešikovně uklouzla na zabláceným kousku mítiny. Smrdělo to jako hnůj. Řekla jsem si že to nic není, ale protože ten smrad nemohla Lucka ani cítit a už se začalo stmívat, rozhodla jsem se jít domů. Lucka už dávno zapadla do svého obydlí, když já jsem se snažila najít svůj dům. Vůbec jsem tu vesnici nepoznávala. Bloudila jsem v uličkách a doufala, že potkám aspoň nějakého člověka, abych se zeptala na cestu. Ale všude bylo prázdno a navíc hrozná tma. Naštěstí jsem měla s sebou v tašce sukni a nějaký tričko. Hledala jsem aspoň něco, kde bych se v pohodě převlíkla a pokračovala v hledání aspoň slušně oblečená a bez smradu. Objevila jsem takovou malinkou garáž. Překvapivě bylo otevřeno a bylo tam dokonce i světlo.. A úplný prázdno. Zalezla jsem dovnitř, celá se svlíkla (až na spodní prádlo), vytáhla z tašky čisté oblečení a chtěla se převlíknout. Když v tom se dveře od garáže otevřely a zíraly na mě vystrašené klučičí oči. A kdo tam nebyl? ON! Na nic jsem se nezmohla, než jen na: "Prosím, nech mě se tu aspoň převlíknout.. ale počkej venku." Odešel, já na sebe natáhla zase ty špinavé džíny, sukní jsem si zakryla předek horní části těla, zbytek oblečení jsem si nastrkala do tašky a rychle odešla. Při chůzi jsem na svým těle cítila jeho oči - zmatené, šťastné že mě viděly, udivené,.. Najednou bez problémů jsem našla svůj dům, zašla do pokoje, ale nebrečela jsem.. Byla jsem šťastná, že jsem ho viděla a chtěla jsem se s ním setkat znova.. Aspoň ještě jednou..

Mám v tom všem pěkný zmatek. Nevim, jestli se s ním mám začít normálně bavit, když se mě nedávno zeptal, jestli "aspoň kamarádi?". Bojim se toho, že se mě bude ptát, proč jsem se s ním tehdy rozešla, proč jsem ho takhle zničila.. Když si vzpomenu, jak po tom jeho sestřenka ve třídě hlásila "jen tak", že jeho bratránek "z ničehonic" propadá snad ze všech předmětů, že je smutnej a div nebrečí..
Nechci na to všechno s ním zapomenout.. Ale jsem asi velkej srab na to, abych na něj dokázala v klidu myslet. Nenávidim ho, i když nemám důvod. Mám ho ještě nějak ráda, ale nejsem dost silná, abych mu tu lásku jen tak dala.. Jsem si jistá, že ho ještě někdy na vlastní oči uvidim. A právě proto bych se s ním chtěla nějak udobřit. Abych pak neměla ten strašnej pocit viny, i když se ho stejnak nezbavim.. Na tohle neexistujou rady. Když mi někdo dá návrh, jak svůj příští krok udělat, stejnak si to udělám po svým.. Nikdo mě k ničemu nedonutí. To musim zvládnout a rozhodnout sama..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nobby Nobby | Web | 7. června 2009 v 15:15 | Reagovat

Jo to znám, si ve vodě, ale numíš plavat. Máš mozek, ale neumíš ho používat. Vždy když chceš na něco zapomenout, připomínáš si to. Já jsem to měla tak tak. Ale s hororama, bála jsem se vždycky tmy. A když jsem se v ní ocitla, nešlo nepřemýšlet o  mrtvolách, strašidlech atd ... nešlo to zastavit. To máš samé teďkons ty!
Neboj zachvilku se z toho dostaneš! :D držim ti palečky.

2 Lady PB Lady PB | Web | 8. června 2009 v 19:40 | Reagovat

Nejhorší jsou rady typu: nemysli na něj, nestojí ti za to atd.. Ona to je možná pravda, ale copak jde tohle poslouchat? Až někdy vymyslí zaručenej způsob, jak na nějakýho kluka zapomenout a netrápit se, tak mi to určitě řekněte, ráda se poučím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama